Παρασκευή 28 Ιουλίου 2023

The feast-day of St. Markella of Chios (July 22) & a shocking message regarding child abuse

 


This article was written on the occasion of the feast of the holy Virgin Martyr Markella of Chios (the 'Chiopolitis' - a native of Chios, Greece), whose memory is commemorated on July 22nd.

Orthodox Outlet for Dogmatic Enquiries

Source: euxh.gr (Translation:  K.N.)

Saint Markella was murdered with unprecedented ferocity by her own father, who was obsessed with sexual lust for her! The girl resisted his wishes to the death – literally - but he finally chased her to the shore and slaughtered her when she became trapped among the rocks! The people of Chios confirm that every year, on the day of her memory, the waters at the site of her slaughter turn red by themselves, as if they too want to honour the pure, virgin blood that was so unjustly and tragically spilled there.

The saint is characterized as 'Virgin-Martyr', because 'virgin' in the ancient Greek language (parthenos) does not only mean a person who is sexually untouched and pure; it is also used when referring to a girl (a young woman, mainly a teenager - unmarried of course). A Christian girl who has not been married is taken for granted to be physically (sexually) unmolested, which is why the Greek terms for 'daughter' and 'virgin' have become synonymous. This is why young and unmarried women who had martyred for their faith in Christ and His teaching are called 'Virgin Martyrs'.  Examples of Virgin Martyrs are Saint Marina, Saint Kyriake, Saint Paraskeve, Saint Christina, Saint Barbara, Saint Ekaterina, e.a.. The first four mentioned here are commemorated in July.

The feast-day of St. Markella marks the commemoration of her exceptionally brutal martyrdom (by an abhorrent example of a father who had lost his senses with carnal lust for his daughter to such a degree that he finally hunted her down and slaughtered her far more viciously than the slaughtering of a lamb); a martyrdom that conveys through the centuries a profoundly shocking message regarding child abuse. The element underlying her story that has left a deep impression in people more than any other is precisely the shocking manner of her death and the natural perpetrator of her murder.

 

Location marking where the martyr was slaughtered and the water turns blood-red annually on her feast-day.

Shrine on the coast - facing the martyr's place of martyrdom

The Monastery of Saint Markella on Chios Island, Greece

The same is true for the feast day of the Holy Great Martyr Barbara (December 4th), where the predominant element of her life that has impressed people is the fact that her own father betrayed her to the Romans as a Christian, allowing her to be subjected to gruesome torture and finally, upon his personal insistence, to be decapitated by his own hand (only to be struck and killed by a bolt of lightning a few days later).  This detail is the reason Saint Barbara has been established in Greece as the patron saint of the Military Division of Heavy Artillery.

Saint Barbara being decapitated by her father

Two other (but less well-known) saints who were murdered by their father are the Great Martyr Christina, horrifically tortured for being a Christian (commemorated July 24th)

 

Saint Christina

and Saint Philothea of Arges, Romania, (commemorated December 7th). Orphaned on the mother’s side and with an abusive stepmother, the saint was mortally wounded by her father (possibly not intending to kill her) because she was giving away to the poor most of the food her stepmother would give her to take to her father working in the fields. She was only 12 years old!

 

Saint Philothea of Arges, Romania

We might also mention two married Christian women who were victims of domestic violence and are also honoured by the Church as martyrs: they are the Saints both named Thomais: Saint Thomais of Lesvos Islqnd, Greece (commemorated January 3rd) who was beaten to death by her husband, and Saint Thomais of Alexandria, Egypt (commemorated April 14th), who was murdered by her father-in-law for resisting his sexual desires!

      

  

Saint Thomais of Lesvos Island (Greece) & Saint Thomais of Alexandria Egypt

The conclusion one reaches from all the above instances is that domestic violence and child abuse was brought to light by Christians and openly denounced through the Christian Synaxarions (Books of Saints’ biographies) mentioning women victims of such violence who are commemorated annually by the Church as saints and martyrs.

It must be emphasized that a person is deified (recognized by the Church as a saint), through evidence of their unyielding faith and love for Christ. They have also been recognized as saints for steadfastly defending their moral Christian principles to their dying breath - and not merely because they happened to have fallen victims to a certain kind of criminal behaviour. The same applies to all the martyrs who had preferred torture and death rather than betray their faith and their moral principles. Most of them would have attained sainthood anyway, for having lived holy lives; although a holy life was also understood as an occasion for them to be tested unto death, even sacrificing their very lives and - according to Orthodox Christianity – anticipating they have earned Eternity.

 

Δευτέρα 17 Ιουλίου 2023

Όταν ο ΑΓΙΟΣ ΠΑΪΣΙΟΣ συναντά τον πρώτο Αφρικανό μαθητή στην Αθωνιάδα...

 

Αρχιμ. Τιμόθεος Ntumba, Πατριαρχικός Επίτροπος Ιεράς Επισκοπής Γκόμας
Ελληνορωμαϊκά
https://www.facebook.com/timotheos.ntumba.3

Πριν πάμε στην μαρτυρία... ευδόκησε ο ΑΓΙΟΣ ΘΕΟΣ και αυτός μετά από δεκαετίες να ανοικοδομηθεί στον Άγιο ο πρώτος Ιερός Ναός του στην καρδιά της Αφρικής

Γκόμα, στις 06.06.2023

ΜΕ ΦΩΝΑΞΕ ΜΕ ΤΟ ΟΝΟΜΑ ΜΟΥ ΚΑΙ ΓΝΩΡΙΖΕ ΑΠΟ ΠΟΥ ΕΡΧΟΜΑΙ ΧΩΡΙΣ ΝΑ ΜΕ ΡΩΤΗΣΕΙ

Όταν ήμουν μαθητής Αθωνιάδος Εκκλησιαστικής Ακαδημίας του Αγίου Όρους το 1990, άκουγα όλοι να μιλάνε για τον Γέροντα Παΐσιο. Π.χ. λέγανε: «Ο Γέροντας Παΐσιος μου είπε», ή «Τι είπε ο Γέροντας Παΐσιος», ή «Πήγαινε να το πεις στον Γερο-Παΐσιο», κλπ.
Αρκετές φορές επέστρεφαν από την Αθωνιάδα Σχολή πολλοί συμμαθητές μου και τους ρωτούσα πού ήταν, απαντούσαν «Ήμασταν στην Παναγούδα, στον Πατέρα Παΐσιο».
Έτσι, κάποιο ευλογημένο πρωί, συνοδευόμενος από έναν από τους Καθηγητές μας της Αθωνιάδος Σχολής, τον κ. Αθανάσιο Ρακοβαλή, έφτασα στο Κελί του. Εκείνα τα χρόνια ήμουν ο μόνος μαθητής Αθωνιάδος από την Αφρική που ζούσα στις Καρυές. Όταν με είδε ο Γέροντας Παΐσιος, έστρεψε το βλέμμα του πάνω μου, και εγώ τον κοιτούσα με όλη μου την προσοχή. 

Λίγο μακριά πριν τον πλησιάσω για να φιλήσω την Αγία του Δεξιά, μου είπε με δυνατή φωνή «Ντούμπα, εσύ είσαι;». Και εγώ με έκπληξη, μέσα στην καρδιά μου έλεγα "πώς ξέρει το όνομά μου, χωρίς να με ρωτήσει πώς σε λένε, όπως με ρωτάνε όλοι!", είπα "Ναι, Γέροντα, εγώ είμαι". Και κατευθείαν χωρίς να συστηθούμε, όπως γίνεται σε όλο τον κόσμο, σαν να είχαμε δει ο ένας τον άλλον πολύ πριν, μου είπε ο Άγιος Παΐσιος: «Ξέρεις τι σημαίνει το όνομά σου;» και του απάντησα: «Γέροντα, τα παιδιά στη Σχολή με κοροϊδεύουν και μου λένε τούμπες και κάνουν ταυτόχρονα τούμπες στον αέρα». Μου είπε «όχι, το όνομά σου σημαίνει ύψωμα, και εύχομαι να γίνεις ένα ύψωμα και πολύς κόσμος θα βοηθηθεί κοντά σου!». Είναι περιττό να επισημάνω ότι αυτή είναι η έννοια του ονόματός μου, στη μητρική μου γλώσσα. 

Αφήνοντας για λίγο τους άλλους επισκέπτες, που βρίσκονταν στην αυλή του Κελιού του, ο Άγιος Γέροντας στράφηκε ξανά προς το μέρος μου, καθώς ατένιζα συνεχώς το βλέμμα μου πάνω του, και μου είπε «Από το Ζαΐρ δεν είσαι;» Αυτό πάλι με εξέπληξε πολύ, γιατί δεν με ρώτησε καν από που είμαι, αλλά μου είπε ο ίδιος από πού κατάγομαι. Εκείνα τα χρόνια το Κονγκό ονομαζόταν Ζαΐρ. Είπα «Ναι, Γέροντα, είμαι από το Ζαΐρ». Και πρόσθεσε, χαϊδεύοντάς με στον ώμο, λέγοντας: «Στην Ελλάδα δεν έχουμε κανένα λουλούδι από το Ζαΐρ, εύχομαι να γίνεις εσύ». [ Αυτό που είπε ο Άγιος είναι βέβαια μια ευχή. Και ανάμεσα στην ευχή και την πραγματικότητα, το χάσμα είναι ιλιγγιώδες]. Ίσως να το είπε έτσι ο Γέροντας Παΐσιος, διότι είμαι ο πρώτος Αφρικανός μαθητής στην Ιστορία της Αθωνιάδος Σχολής. Και οπωσδήποτε είναι μια ιστορική ευθύνη! Ο Θεός ζητά πολλά από αυτούς στους οποίους έχει δώσει πολλά.

Καθώς καταλάβαινε με το διορατικό του Πνεύμα ότι ήθελα να του μιλήσω και ότι δεν τολμούσα να του το ζητήσω από βαθύ σεβασμό και ευλάβεια απέναντί του, με πήρε από το χέρι και σταθήκαμε λίγο δίπλα στο Κελί του προς τη δεξιά πλευρά, καθώς μπαίνουμε στο Κελί του, εκεί όπου είχε τον μικρό του κήπο (τον μπαξέ) με ντομάτες, κλπ., ενώ οι προσκυνητές είχαν μείνει καθισμένοι στην αριστερή πλευρά πάνω στα κούτσουρα-καθίσματα. Του άνοιξα όλη μου την καρδιά, του είπα όλα μου τα προβλήματα, μικρά και μεγάλα, και μου έδινε τις συμβουλές του. Αλλά μου έκανε πολύ εντύπωση που οι λύσεις που μου έδινε ο Άγιος Παΐσιος στα προβλήματά μου ήταν πολύ διαφορετικές από αυτές που μου είχαν δώσει άλλοι πνευματικοί λίγους μήνες πριν στην Αθήνα αλλά και στο Άγιον Όρος, όταν τους είχα μιλήσει. 

Ο υπό ανέγερση ναός του αγίου στο Κονγκό (από εδώ)

Και αρκετές φορές όταν του έλεγα πάνω στην κουβέντα αυτό που μου είχαν απαντήσει οι προηγούμενοι, φαινόταν έντονα ενοχλημένος με τις απαντήσεις τους. Εγώ όμως τους δικαιολογούσα μέσα μου, διότι ίσως δεν με καταλαβαίνανε καλά, δεν μπορούσαμε να συνεννοηθούμε καλά μαζί τους. Ενώ με τον Γέροντα Παΐσιο μιλούσα με σπάνια άνεση κάθε φορά, και δεν μπορούσα να το εξηγήσω αυτό. Αφού λοιπόν με νουθέτησε και μου μίλησε για πρώτη φορά στην ζωή μου για την προσευχή του Ιησού «Κύριε Ιησού Χριστέ, Υιέ του Θεού, ελέησόν με», επιστρέψαμε στην Σχολή με τον κ. Αθανάσιο Ρακοβαλή, τον οποίο ευχαριστώ απεριόριστα, που με συνόδευσε στον Γέροντα Παΐσιο, στον Άγιο Παΐσιο τον Αγιορείτη.

Και τώρα τον δρόμο προς την Παναγούδα τον είχα μάθει (αν και πολλές φορές χανόμουνα εκεί στα δάση και αντιλαμβανόμουνα ότι είχα χαθεί όταν αντίκριζα μπροστά μου την Σκήτη του Αγίου Παντελεήμονος. Και άντε τώρα να ξαναγυρίσεις, μέσα στα χιόνια….)
Ναι, είχα μάθει το Κελί του Γέροντα Παΐσιου, στην Παναγούδα, μπορούσα πλέον να πηγαίνω μόνος μου πολλές φορές, ειδικά τα απογεύματα που είχαν ήδη φύγει οι επισκέπτες, να τον δω, να ακούσω τις συμβουλές του και να παίρνω τις ευχές και ευλογίες του, κυρίως όμως πήγαινα για να τον βλέπω. Η θέα του με αρκούσε και αισθανόμουν σαν να βρισκόμουνα στον Παράδεισο. Πράγματι και ο Παράδεισος είναι θέα. Η θέα του γλυκυτάτου Προσώπου του Χριστού, καθώς εστί, στην δόξα Του: «Πάτερ, οὓς δέδωκάς μοι, θέλω ἵνα ὅπου εἰμὶ ἐγὼ κἀκεῖνοι ὦσι μετ' ἐμοῦ, ἵνα θεωρῶσι τὴν δόξαν τὴν ἐμὴν ἣν δέδωκάς μοι, ὅτι ἠγάπησάς με πρὸ καταβολῆς κόσμου» ( Κατά Ιων. 17.24).

Πολλές φορές θυμάμαι μόνο όταν πήγαινα στο Κελί του, αλλά δεν θυμόμουνα καλά-καλά πώς επέστρεφα στη Σχολή, διότι ο δρόμος της επιστροφής ήταν πάντα πολύ ελαφρός, σύντομος και γρήγορος. 

 


Μερικές παρατηρήσεις για τον εαυτό μου:
1. Εκείνη την πρώτη μέρα που είδα τον Άγιο Παΐσιο και με δίδαξε πώς να λέω την ευχή , την προσευχή του Ιησού, ένιωσα μέσα μου σαν να είχε σπαρθεί η προσευχή του Ιησού στην καρδιά μου. Ένας σπόρος που φύτρωσε ίσως την ίδια ημέρα και δεν σταμάτησε ποτέ να μεγαλώνει. Μυστήριο πράγμα!
2. Την πρώτη μέρα που τον είδα, αισθάνθηκα μέσα μου σαν να είδα τον Μέγα Αντώνιο. Για αυτό, επιστρέφοντας στη Σχολή, όλο το βράδυ, για να παραμείνω πνευματικά συνδεμένος με τον π. Παΐσιο που είδα, - οι σκέψεις μου ήταν τόσο αχώριστες από αυτόν- διάβαζα τα Αποφθέγματα του Αγίου Αντωνίου του Μεγάλου εκ του Γεροντικού. Και ευχαριστούσα τον Θεό που με αξίωσε εκείνη την ημέρα να δω τον Άγιο Αντώνιο στο πρόσωπο του Γέροντα Παϊσίου !

3. Όλα όσα μιλούσα στον Γέροντα Παΐσιο κάθε φορά που πήγαινα στην Παναγούδα τα καταλάβαινε ευθέως χωρίς ποτέ, ούτε μια φορά, να μου ζητήσει να το επαναλάβω για να το καταλάβει καλύτερα, όπως κοινώς συμβαίνει πολλές φορές . Και ό,τι μου έλεγε, ακόμα και τις λέξεις που άκουγα για πρώτη φορά, όλα τα καταλάβαινα με τη μια, χωρίς να χρειαστεί ποτέ να ανοίξω ένα λεξικό για να ψάξω το νόημα των λόγων του. Ωστόσο, ως μαθητής Αθωνιάδος, και αργότερα ως φοιτητής Πανεπιστημίου Αθηνών και Θεσσαλονίκης, χρησιμοποιούσα και χρησιμοποιώ πάντα το λεξικό για να ελέγξω τη σημασία και την ετυμολογία των λέξεων. 

Όταν άκουγα τον Γέροντα Παΐσιο -είτε όταν μιλούσε στους προσκυνητές, είτε όταν ήμουν μαζί του μόνοι μας οι δύο μέσα στο Κελί του, όπου λόγω κρύου το χειμώνα, με έβαζε, από αγάπη του για να μην κρυώσω, μια και είμαι από άλλο κλήμα- δεν χρειαζόμουνα τον Μπαμπινιώτη για να καταλάβω καλά τους όρους και τις λέξεις του, αφού τα λόγια του είχαν την δύναμη της φλόγας της Πεντηκοστής, και διερμηνεύονταν μόνα τους στο πνεύμα μου. Όταν μου μιλούσε ο Πατήρ Παΐσιος, δεν θυμάμαι ούτε μια φορά να τον ρώτησα τι σημαίνει αυτή η συγκεκριμένη λέξη ή η τάδε φράση. Δεν μπορώ να εξηγήσω πως καταλάβαινα όλα όσα μου έλεγε από πλευράς συνεννόησης και συνομιλίας. Καταλάβαινα αμέσως και κρατούσα στη μνήμη μου ό τι μου έλεγε, χωρίς ούτε μια φορά να χρειαστεί να επαναλάβει κάτι για την καλύτερη κατανόησή του... Πολλές φορές είχα ερωτηθεί: Μήπως δεν μου μιλούσε στα ελληνικά; Μήπως μιλάγαμε και οι δύο στα γαλλικά; Ό,τι ήθελα να του θέσω σαν ερώτηση, του το έθετα με ευκολία, χωρίς να ψάχνω λέξεις, σαν να του μιλούσα στη μητρική μου γλώσσα.

Να είναι πάντα κοντά μας ο Άγιος Παΐσιος και να πρεσβεύει για μας στην Ιεραποστολή, τώρα που χτίζουμε τον Ιερό Ναό του στην Περιοχή μας. Να ευλογεί πλουσιοπάροχα όλους όσους μας στηρίζουν και συμβάλουν στο έργο οικοδομής του Ιερού Ναού Αγίου Παϊσίου Γκόμας. «Και μόνον αν σκεφτεί κανείς ότι μπαίνοντας στον Ναό του Θεού μπαίνει στο σπίτι του Θεού και εκεί δέχεται την Θεία Χάρη και αγιάζεται, είναι αρκετό για να συγκλονιστεί». (Άγιος Παΐσιος ο Αγιορείτης)
«Άγιε Πατήρ ημών Παΐσιε, αεί πρέσβευε υπέρ ημών».

Ευδόκησε ο ΑΓΙΟΣ ΘΕΟΣ και αυτός μετά από δεκαετίες να ανοικοδομηθεί στον Άγιο ο πρώτος Ιερός Ναός του στην καρδιά της Αφρικής
στις 2 Ιουνίου γράψαμε
"στα τόσα παράδοξα που γίνονται στον πλανήτη, γίνεται και ένα ΚΑΛΟ . Οικοδομείται Ναός του ΑΓΙΟΥ ΠΑΙΣΙΟΥ στην Αφρική". Βλ. https://konstantinoupolipothoumeno.blogspot.com/2023/06/blog-post_67.html?m=1


Κυριακή 16 Ιουλίου 2023

Objevování Afriky

 


Jaromír Němec

afrikaonline.cz

Čtvrtý díl série článků podrobně popisující Afriku. Aneb, co by měl o Africe vědět středoškolák IV.
Přehled o tom, jak okolní svět objevoval Afriku. Objevitelské výpravy jsou podrobněji popsány zejména z pohledu Evropana, jelikož tyto výpravy předcházely vzniku kolonií. Dále jsou zde uvedeny – první zmínky o Africe, vznik jejího jména a vůbec první expedice kolem Afriky, tj. začátek objevování pobřeží Afriky a postupné cesty do nitra kontinentu a samozřejmě i Češi v Africe.
  
Objevitelské cesty

Afrika pro nás Evropany zůstávala po dlouhou dobu neprobádaným a neobjeveným kontinentem. Hlavní měrou se na tom podílely nepříznivé fyzicko-geografické poměry Afriky – malá členitost pobřeží bez větších možností přistávání lodí, nepřístupné vnitrozemí spolu s nevhodnými klimatickými podmínkami (pouště a pralesy) a nesplavnost velkých řek. Objevování Afriky zastavila též arabská invaze a rozšíření islámu v severní části Afriky. Evropané tak byli nuceni objevovat dalekou jižní část kontinentu. Hlavním motivem objevitelských cest byly obchodní a koloniální zájmy a dobývání území.
Přes uvedené první evropští objevitelé byli příkladem osobní statečnosti a zanícení vědci.

Prvními Evropany, kteří dorazili do Afriky byli Řekové, kteří se o Africe dozvěděli pravděpodobně od Féničanů (Féničané byli semitský kmen, který osídlil krajinu podél pobřeží Syropalestinské oblasti.), kteří od roku 900 př. n. l. obchodovali s Berbery od dnešního Maroka po dnešní Libyi. Pronikli až za Gibraltarský průliv k souostroví Madeira. V 5 století př. n. l. řecký dějepisec Herodot uvádí, že o století dříve Féničané obepluli celou Afriku na příkaz egyptského faraona Neka. Cestu započali v Rudém moři a během tří let se vrátili do Egypta od západu.
Řekové založili první osady v Africe okolo 7. st. př. n. l. v oblasti východní Libye a Libyí nazývali i kontinent a oblasti delty Nilu. Na svých objevných či obchodních trasách poznali Egypt, Etiopii i Fénickou část Afriky. I Řekové se pokusili obeplout Afriku. Výpravu vedl Eudoxus. Výsledek výpravy je nejasný.
Objevné cesty po Africe vykonali i Kartagiňané. Kolem roku 470 př. n. l. pod vedením vojevůdce Hannona objevovali celé západní pobřeží a pravděpodobně došli až do Guinejského zálivu k hoře Kamerun.
Dalšími neafričany, kteří objevovali kontinent, byli Peršané (pod vedením prince Setaspese), kteří se prý dostali též do oblasti Guinejského zálivu.
Nesmíme však zapomenout na Indy, kteří od 1 tisíciletí př. n. l. objevovali východní pobřeží Afriky.
 

Nadvládu Řecka a Kartága ve Středozemí nahradil Řím, který postupně obsadil celé území severní Afriky a dolního Egypta. Římanův vděčíme za název kontinentu. Původně tak nazývali oblast okolo Kartága a později označení přešlo na celý kontinent. První velkou objevnou výpravu uskutečnili Římané roku 60, kdy se vydali hledat prameny Nilu. Dva centurioni pronikli až k ústí Bahr al-Chazálu, kde jim další cestu přerušily plovoucí ostrovy. Další zajímavou výpravu podnikl kupec Diogenes, který přinesl zprávu o velkých jezerech, pramenu Bílého Nilu a „Měsíčních horách“ pokrytých sněhem.

Po rozpadu Říma a následné Arabské kolonizaci Afriky se na znalosti o kontinentu zapomnělo. Poznatky o Africe přicházeli z arabské geografie, která nejprve zaznamenala předchozí znalosti a následně i vlastní výzkum, který nejprve zpřesnil geografické poznatky o severní Africe a jejím východním pobřežím. Největším cestovatelem středověku se stal Muhammad ibn Abdaláh ibn Battúta (1304-1377), který během třiceti let procestoval velkou část Asie a Afriky (od Senegalu po Zanzibar).

Obchod s otroky a slonovinou zavedl Araby až k řece Zambezi. Povědomí měli i o Madagaskaru.
Evropané svou pozornost na Afriku obrátili až koncem středověku.

Ve 13. století začali západní Afriku objevovat italští mořeplavci, kteří znovuobjevili Kanárské ostrovy a Madeiru.
Hlavní zásluha na znovuobjevování Afriky patří princi Jindřichu Plavcovi (Enrique), který důsledně plánoval portugalské výpravy kolem Afriky do Indie a chtěl získat spojenectví „krále Jana“ panovníka křesťanské Etiopie v tažení proti Islámu. Roku 1415 dobyl Ceutu, aby zajistil Gibraltarský průplav a od roku 1416 každoročně vysílal lodě kolem západního pobřeží Afriky. Podstupovali však velmi pomalu, po dvaceti letech dosáhli mysu Bajador (Búdždúr). V roce 1441 dosáhli Bílého mysu, kde se poprvé setkali s černochy. Roku 1446 stanuli na Zeleném mysu, tj. nejzápadnějšího bodu kontinentální Afriky. V roce 1448 založili Portugalci první osadu na Bílém mysu. Po smrti Jindřicha Plavce Portugalci zjistili, že se Afrika za ostrovy Póo stáčí k jihu.

Nové cesty začaly od roku 1482, kdy vznikla na tehdejším Zlatém Pobřeží (Ghana) pevnost Fort Mina a portugalské lodi zde byly trvale umístěny. Jižní cíp Afriky dokázal v letech 1487-1488 obeplout Bartolomeo Diaz. Rozluštění cesty do Indie přišlo v letech 1497-1498, kdy Vasco de Gama z jižní Afriky podél východoafrického pobřeží dorazil za pomoci arabských lodivodů do Přední Indie. V roce 1506 objevili Portugalci Madagaskar, který nazvali ostrovem sv. Vavřince.
(Ve stejné době objevovala Afriku i Čína. Čínský mořeplavec Čeng Che (Zheng He) při své páté objevitelské cestě (1417-19) navštívil Egypt a východoafrické pobřeží. Při následující výpravě (1421-22) Čeng Che znovu doplul až do dnešního Somálska a z výpravy přivezl císaři žirafu. Poslední výpravu Číny ke břehům Afriky Čeng Che uskutečnil roku 1431.)
 

První cestou do Indie bylo ukončeno objevování afrických břehů jako celku. Vnitrozemí nebylo prozkoumané, bylo známo pouze obchodním centrum Sahelu (Timbuktu), Egypt a Súdán. Soupeření mezi Portugalci a Španěly, kteří získávali bohatství z Ameriky, odsunulo objevování Afriky na dlouhá století. Portugalci pouze zpřesňovali znalosti o pobřeží a ostrovech na svých obchodních cestách do Indie. Africké přístavy sloužily jako zastávky na cestě do Indie a k obchodu s otroky, slonovinou, zlatem a pepřem. Navíc začali Portugalci v Africe ustupovat i jiným evropským mocnostem – Anglii, Francii, Holandsku i Španělům.
 

Francouzská zeměpisná společnost (Francie) též chtěla znát nezodpovězené otázky o geografii západní Afriky. O jejich cestách se můžete dočíst v sérii článků – Francouzi na horním Nigru. Francie obsadila západní Afriku v oblasti Senegambie (první osada byla založena v roce 1623).

V roce 1652 založili Holanďané Kapskou kolonii, osadníci do konce 18. století postupně obsadili region nejjižnější části Afriky po řeku Orange.

Z východního pobřeží Portugalci pronikali podél řeky Zambezi do vnitrozemí a dostali se i do Etiopie k jezeru Tana. Oblast jezera Tana o dvě století později zmapoval přírodovědec českého původu Antonín Stecker.

Dalším předělem v objevování Afriky bylo založení Africké společnosti v Londýně v roce 1788, která měla za cíl podrobný průzkum vnitrozemí Afriky. Kromě vědecké činnosti byla i předzvěstí koloniální expanze. Velká Británie viděla v Africe nové trhy a laciné suroviny, které jí po odtržení severoamerických osad chyběly.
První výpravy Africká společnost organizovala do povodí řeky Niger (Mungo Park 1794-1797 a 1805-1806) a přechody přes Saharu z Tripolisu. První cestovatelé na nich většinou zahynuli.
Z prvních anglických cest po západní Africe a Sahaře stojí za pozornost zejména výprava Oudeneyova, která rozluštila tajemství Nigeru.
 

Objevování jižní a jihozápadní Afriky dělalo daleko menší potíže než tropická Afrika, přesto objevování nebylo ani tak jednoduché. Největší zásluhu na prozkoumání regionu má David Livingstone (1813-1873).
 

Portugalcům se také podařilo uskutečnit dvě velké výpravy napříč jižní Afrikou. Serpa Pinto prošel v letech 1877 – 1879 z Benguely přes Zambezi, východní Botswanu, Pretorii k Indickému oceánu. V letech 1778 – 1779 pak Capello a Ivens prozkoumali oblasti Kwanza a Kwanga, přešli horní toky Lualaby a Luapuly k jezeru Bangweulu (Bangwelu) a při Zambezi do Quelimane (Mozambik).

Přesto průzkumy vnitrozemí jižní Afriky prováděli hlavně němečtí a finští misionáři, z nichž jmenujme Georga Hartmanna (1893-1907).

Své výzkumné expedice v Africe mělo i Německo, soustředilo se zprvu na okolí Čadského jezera a Sahary (Heinrich Barth (1821-1865)) a řeky Benue. Velkou cestu vykonal i Gerhard Rohlfs, který během své cesty prošel napříč Afrikou. Na jedné cestě, kde ho doprovázel Antonín Stecker, došli až do Kuferských oáz, kde však byli napadeni Senúsy a stěží si zachránili vlastní životy. Velkým německým cestovatelem byl i Gustav Nachtingal, který prošel kraj z Timbuktu k Čadskému jezeru, navštívil masív Tibesti, jako první prošel Wadaj, Darfúr i Kordofán a svou pouť zakončil v Káhiře. O své cestě vydal třídílný cestopis Sahara a Súdán. Později sloužil ve službách koloniální správy v Togu a Kamerunu.
 

Francouz Alfred Grandidier v roce 1865 zahájil soustavný průzkum ostrova Madagaskar, ve kterém Francouzi pokračovali zejména po roce 1886, kdy se ostrov dostal pod jejich vliv.
V roce 1889 vystoupal Hans Meyer jako první Evropan na vrchol Kilimandžára. O deset let později vystoupil na vrchol Mount Keni Angličan Mackinder. Pohoří Ruwenzori bylo zdoláno v roce 1906 výpravou vévody Abruzzského.
Velkou výpravu jižní Afrikou uspořádal i americký deník New York Herald, který vyslal Henriho Mortona Stenleyho, aby našel Livingstonovu výpravu. Po jeho nalezení objasnili, že jezero Tanganika nenáleží do povodí Nilu. Že jezero patří do povodí Konga objasnil Cameron (1887), který vedl jinou výpravu hledající Livingstona.
V roce 1884 vyšel Stenley na druhou výpravu východní Afrikou k Viktoriinu jezeru a Ruwenzori a splul řeku Kongo. Jeho cesta měla velký dopad na koloniální zájmy. Po této cestě se řada badatelů zaměřila na jižní přítoky Konga. Nejúspěšnější byl Hermann Wissmann, který prošel (1880-1882) povodí Kasaje přes Lomani, Tanganiku k východnímu pobřeží.
Pramen Nilu – řeku Kageru – prozkoumal v roce 1893 Oskar Baumann.

Důležitý objev uskutečnila výprava v letech 1886 – 1889 Telekiho a Hohnela, kteří objevili neznámá jezera Rudolfovo (Turkana) a Štěpánčino (Chew Bahir). Další výpravy objasnily prameny řek Webi Šebeli a Džuby a tím i v hlavních rysech území mezi Nilem a Indickým oceánem.
 

Následné intenzivní objevování Afriky již bylo spojeno s dobýváním a získáváním kolonií.
 
Češi v Africe

První cesty Čechů do Afriky byly spojeny s výpravami do Svaté země. První byl Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, který v letech 1490-1491 přišel do Egypta a Tuniska. V následujícím roce se do Egypta dostal Martin Kabátník z Litomyšle. O století později navštívil egyptskou Alexandrii a Suez Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic.

V 17. a 18. století podnikali cesty do Afriky misionáři. Teprve od 19. století měly výpravy vědecký charakter.

Prvním byl již výše uvedený dr. Antonín Stecker – severovýchodní a severozápadní Afrika. Jiným známým cestovatelem po severozápadní Africe byl Enriko Stanko Vráz (1860-1932), který v letech 1880-1883 cestoval po Maroku a západní Sahaře, a pak západní Africe a zemích Horní Guineji i na Kanárských ostrovech. V letech 1931, 1937 a 1947 cestoval po severní cestovatel a romanopisec Jaroslav R. Vávra.
S výzkumem jižní Afriky je spojeno jméno dr. Emila Holuba, který prošel Transvaalem, Botswanou k hornímu toku Zambezi a při druhé cestě zmapoval Viktoriiny vodopády.

V rovníkových oblastech a na řece Zambezi cestoval Dr. Pavel Šebesta, který vynikl výzkumem Pygmejů v pralesích Konga.
V roce 1927 cestoval po západní Africe dr. A. Pilát s dr. J. Baumem (cestoval i v jihovýchodní Africe).

Jako první Češi odshora dolů projeli v roce 1931 sochař František Vladimír Foit (od roku 1947 cestoval po Africe s manželkou Irenou a to rovných 24 let!) s již zmíněným přírodovědcem Jiřím Baumem. František Alexander Elstner projel Saharu za 22 dní od severu k jihu a zpět – sportovní výkon.

V severovýchodní Africe podnikali safari a výzkumy Richard Storch, Bedřich Machulka a Vilém Němec.

V letech 1947 až 1948 podnikli cestu skrz Afriku Jiří Hanzelka s Miroslav Zikmund.

Samozřejmě tím výčet nekončí, známé jsou například lovecké výpravy Josefa Vágnera, expedice Lambarene či Živá Afrika, ale hodnocení historie necháme budoucím ….